Strategické plánování vzniklo jako východisko z krize

Plánování včetně toho kulturního se v době krize stává hmatatelnějším a může sehrát významnou úlohu ve snaze o zmírnění jejích dopadů. Svou hlavní roli má však hrát mimo nouzový stav. O čem je kulturní plánování ve 21. století a proč jeho správné pojetí rozhodně nešustí papírem? Odpovídala nám Olga Škochová, odbornice na participativní kulturní plánování v krajích a obcích.

Plánování včetně toho kulturního se v době krize stává hmatatelnějším. V krátkém čase jsou promýšlena a realizována mnohá opatření a je vidět jejich okamžitý dopad. V krizi čelíme problému a jednáme v koordinaci s druhými s cílem problém řešit a zmírnit jeho dopady. Pokud tento proces rozložíte do delšího času a odmyslíte si vysokou míru urgence, umíte si představit význam plánování. Krize vyvolává nutnost a motivaci jednat synergicky. Za běžné situace taková urgence většinou neexistuje, ve hře je mnoho zájmů, které nemají jednoznačné společné jmenovatele, dopady konání nevidíte hned, vyjednávání o prioritách jsou komplikovanější. Spontánní motivace většiny lidí ke strategickému plánování a jednání tak klesá. A právě proto proces plánování musí pracovat jak racionálně na základě dat, tak s emocemi, aby existovala chuť věci realizovat, protože vám „nepomáhá stav nouze“.

Rozhovor s Olgou Škochovou jsme naplánovali ještě před vyhlášením nouzového stavu. Všechny připravené otázky ohledně kulturního plánování a metodiky mapování tak dostaly nový význam i urgenci.

Jaký je rozdíl mezi kulturní politikou a kulturním plánováním?

V praxi používané pojmy jsou v našem kontextu spíše plovoucí. Důležité je rozlišovat mezi dokumentem, který deklaruje nějaký obecný dlouhodobý přístup, asi bychom mu řekli politika. A dokumentem, který v konkrétním čase a danými nástroji projektového řízení řídí změnu, čemuž říkáme spíše strategie. Zároveň je třeba velmi intenzivně pracovat na tom, aby všechny zainteresované strany (aktéři, veřejná správa, politická reprezentace) začaly odlišovat řekněme „politiku podpory umění“, jejímž „klientem“, příjemcem opatření, jsou kulturní aktéři, od širší kulturní politiky, v jejímž hledáčku jsou obyvatelé, tedy ti, kterým kulturní aktéři poskytují své služby. Kulturní plánování pak přidává do oblasti nový rozměr, aktivně pracuje s prostorem lokality a rozvojem infrastruktury a zapojuje aktéry i obyvatele. Je tedy intenzivní kombinací strategického a územního rozvoje, což je na západ od nás obecně mnohem běžnější praxe. Další chaos do všeho vnáší dnes skloňovaná kulturní a kreativní odvětví (KKO). Zjednodušeně řečeno se část strategie podpory KKO kryje s politikou podpory umění (zejména tam, kde se jedná o podporu neziskové sféry), ale ta druhá část vytváří nové agendy, které se týkají podpory podnikání.

Co se vlastně v kultuře dá plánovat?

Námitka, že v kultuře nejde plánovat, je nesmysl. Nejde o to, plánovat výstupy kultury, ale plánovat podmínky pro rozvoj kultury na základě potřeb odečtených z „terénu“ toho bližšího i vzdálenějšího. Právě absence strategie (způsobu řízení změny v interakci s prostředím) může být příčinou některých zkostnatělých zvyklostí, které kulturní obec kritizuje. Nejde tedy o nic výjimečného ani zvláštního. Strategické plánování a řízení je běžným nástrojem řízení změny (nejen) veřejnou správou a samosprávou v kterékoli oblasti: od oblasti sociální až po rozvoj dopravy. Koncepční dokument pro rozvoj kultury – jakožto výstup kulturního plánování – se tak ocitne vedle plánu udržitelné mobility, místního akčního plánu vzdělávání nebo plánu pro zmírňování dopadů klimatické změny.

Potřebujeme stále základní osvětu?

U nás je bohužel kulturní plánování zahaleno předsudky a dezinterpretacemi. Ještě generace řekněme 55+ má plánování spojené s předchozím totalitním režimem, kde šlo často právě o plánování výstupů kultury, respektive jejich cenzuru. Rozumím tomu, ale jde o nepochopení smyslu plánování, u mladší generace se pak často jedná o nereflektované přebírání klišé. Aktéři v jiných oblastech života se v tomto smyslu emancipovali. Řekla bych, že dnes nikdo nebude rozporovat užitečnost komunitního plánu sociálních služeb ‒ tedy plánu, jak různí poskytovatelé sociálních služeb budou spolupracovat na nabízení služeb klientům v daném teritoriu a jaké podmínky bude pro poskytovatele vytvářet veřejná správa. Pokud to formulujete tímto způsobem, myslím si, že je jasné, že obdobně to platí i pro kulturu. (Ovšem cílové skupiny nemusí mít takovou urgenci potřebnosti, aktéři ne nutně musí cítit potřebu spolupráce, ale v momentě, kdy jde o podmínky pro jejich práci, na kterou má vliv veřejná správa, potřeba koordinace a plánu sílí.)

Jak si představit samotný proces kulturního plánování?

Plánovací proces má čtyři základní části. Zaprvé popis stavu a prostředí a aktuálních trendů (analýza). Zadruhé vyhodnocení znalostí – například na základě dynamiky mezi tím, co se daří a co ne, co můžeme a na co nemáme vliv, co jsou vnější trendy, co je třeba nebo co je výhodné řešit prioritně (syntéza). Zatřetí základní koncept toho, kam bychom asi chtěli dospět (návrh strategie pomocí vize a cílů). A začtvrté podrobnější popis činností a aktivit, kterými bychom chtěli vytyčeného dosáhnout, a toho, kde na ně vezmeme peníze.

Při participativním plánování v každé z výše zmíněných částí procesu pomocí strukturované diskuse zapojujete jak kulturní aktéry, tak veřejnost. Na závěr procesu plán schvalují zvolení zástupci – zastupitelé obce. Strategický plán totiž není nic jiného než strukturovaná dohoda na tom, co chceme společně změnit a jak to nejlépe udělat. Prakticky se pak realizace strategie stává součástí systému projektového řízení v instituci, která je jeho nositelem, tedy městského úřadu, jeho manažerem je vedoucí oddělení nebo odboru kultury.

Kdo by měl být povolaný k interpretaci získaných dat?

Část analýzy představuje čistě proces vyhodnocení kvantitativních dat (financování, kulturní nabídka, infrastruktura a další). Potom je třeba o datech diskutovat. Aktéři mají svoje znalosti a zkušenosti, které pak formují výsledky diskuse. Diskutovat má pracovní skupina, která se skládá z odborníků z úřadu (z kultury, cestovního ruchu, památkové péče, školství, územního rozvoje etc.) a pak z lidí zastupujících jednotlivá kulturní a kreativní odvětví, kteří rozumí tomu, co potřebují, aby mohli rozvíjet svoji činnost pro publikum ve městě. Právě skrze diskusi se vytváří společná představa o obrazu situace a sbírá se společná energie k následné akci jak uvnitř úřadu, tak ve spolupráci s aktéry. Zní to velmi banálně, ale není to vždy samozřejmost. Když potřebujete, aby aktéři stáli za vámi, musíte se s nimi bavit!

Jak zajistit, aby kulturní mapování probíhalo co nejvíce nezávisle a objektivně?

Především si myslím, že je dobré nemít předsudky, že veřejná správa chce proces vést netransparentně. Existují obecné metodiky strategického plánování od ministerstva pro místní rozvoj, které jsou platné, a veškeré plánování se na tato obecná pravidla musí odkazovat. Obsahují také doporučení pro zapojování různých skupin stakeholderů, kterými je možné se řídit. Je důležité si předem stanovit, jak bude proces probíhat (v jakých krocích), složit pracovní tým, připravit harmonogram, stanovit, kdy budou zveřejněny výsledky, kdo a kdy se může zapojit, a o všem otevřeně komunikovat. Stačí standardní nástroje, které město má – web, noviny. Samozřejmě proces kulturního plánování si přímo říká o něco navíc, o kreativní prezentaci, vlastní vizuální styl projektu, určitě to pomůže k nalákání kulturních aktérů k účasti.

Jakou roli tedy může kulturní plánování sehrát v současné krizi způsobené koronavirem?

Společnost si musí udržet náladu a kreativitu, aby byla schopna dostat se z toho ven, obnovení setkávání a mezilidské interakce je klíčové. Existují různé slogany evropských kulturních politik, jeden z nich zní: „Kulturní instituce jsou obývákem města.“ Jsou jakýmsi vnitřním veřejným prostorem. Užívání veřejného prostoru je samozřejmě zdarma, do institucí se platí vstupné. Některé veřejné instituce mají ale cíleně za účelem budování vztahu s publikem části prostor, kde lze jen tak pobýt, setkat se, načerpat inspiraci. Myslím si, že tato jejich role by měla do budoucna posilovat. Je to cesta, kterou jdou například veřejné knihovny. Ředitelka jedné knihovny na moravskoslezském pomezí jednou řekla: „Když byla krize v roce 2010, knihovna byla narvaná lidmi.“ A já dodám: „Kdo sedí doma v depresi, nic nevymyslí.“

Je zajímavé sledovat, jak v době koronakrize města i kraje v České republice přistupují ke kultuře. Kdo podléhá klišé o zbytnosti kultury a kdo se na kulturu dívá bez předsudků a věcně. Tedy s pocitem, že kultura je jako jakákoli jiná oblast a platí, že „potom“ se bude škrtat jako jinde, a teď ji podporujme stejně jako jiné postižené oblasti. Kdo se ptá, zda nástroje, které kultura má, mohou sloužit k řešení krize v akutní fázi i k řešení středně- a dlouhodobých dopadů? Koho tato otázka ani nenapadne? Jen když si otázku položíme, můžeme vršit konkrétní odpovědi, ale je třeba se k ní vůbec dostat. Kulturní organizace si ji položily velmi rychle. Záhy bylo jasné, co se bude dít, a odpovědí nabídly, myslím si, dost.

Jaké nástroje má město v oblasti kultury?

Nástroje mají města většinou dost podobné. Otázkou je jejich kvalita a míra užití. Města mají: příspěvkové organizace, dotační systém (jednoletý nebo víceletý), možnosti propagace – městské weby, turistické portály, tisk, vlastní majetek… Mohou za různých podmínek poskytovat zvýhodněné pronájmy, iniciovat spolupráci vlastních příspěvkovek s nezřizovanou scénou, dále – pokud na to slyší dopravní podnik – mohou nabízet dotovanou reklamu v dopravních prostředcích. Mohou podporovat síťování aktérů a pomáhat budovat jejich kapacity a know-how.

Doporučujete zřízení nějaké platformy pro komunikaci s kulturními aktéry, jakou je například Brněnský kulturní parlament?

Komunikační platforma je výborný a velmi účelný nástroj vyzkoušený ve světě. Město může investovat své kapacity do síťování aktérů. Často si neuvědomuje, že na jeho straně jsou kapacity i autorita pro to, aktéry pozvat ke společné diskusi nad nějakým tématem – nejen kvůli tomu, co se chystá, ale i právě pro vzájemné síťování. Ale pozor, setkávání musí mít náplň a jasný cíl, jinak se aktéři, kteří jim věnují svůj čas zdarma, „utahají“ a přestanou o ně mít zájem.

Je možné pouštět se do kulturního mapování nebo plánování bez přímé podpory či zapojení samosprávy, nebo dokonce jí navzdory?

Mapování smysl má, plánování také, každá zájmová skupina může plánovat svůj rozvoj. Pokud ale chce peníze od veřejné správy, dříve či později s ní musí jednat. Aktéři mají dobrou znalost svého prostředí, a pokud ji zformují a podpoří znalostí dat, může jim pomoci v argumentaci a komunikaci s politiky i zaměstnanci úřadu. Fungují nejrůznější oborové platformy, které v tomto smyslu samozřejmě slouží potřebám jednotlivých odvětví, na formulování znalosti o místním prostředí mohou spolupracovat i univerzity. Má-li být ale cílem rozvoj města (skrze kulturu), tak klíčovou roli pochopitelně hraje samospráva, která musí být hybatelem.

Praha má oproti krajským městům výhodu, že má Institut plánování a rozvoje (IPR). Může být toto pracoviště vzorem pro další města?

Krajská města nebo kraje mají často lepší výchozí pozici než Praha. Velmi zjednodušeně řečeno v Praze je koncepční práce, již prezentuje IPR, oddělena od výkonu, který prezentuje úřad, jenž si u IPRu koncepční práci objednává (samozřejmě ne všechnu, část zpracovává sám). Na jednu stranu je to výhoda, Praha má nesrovnatelně větší kapacity jak na analytickou práci, tak na plánování. Na druhou stranu ti, kdo připravují koncepci, pak nejsou těmi, kdo ji naplňují. Vyjednat úzkou spolupráci mezi úřadem a IPRem na přípravě strategie není jednoduché, podobně jako to, aby úřad, který následně má koncepci naplňovat, k ní  měl silný „ownership“. Stejně jako není jednoduché shodnout se na tom, jak efektivně zapojit aktéry. Na obcích i na krajích (které někdy také disponují samostatnou institucí pro koncepční práci) je vždy silný odbor strategie a rozvoje, který, pokud funguje dobře, má současně vliv jak na finance, tak na řízení a současně i na realizaci strategie, s tím, že dílčí koncepce řeší v koordinaci příslušné odbory. Tedy v něčem je IPR vzorem, ano, dělá inovativní koncepční práci, která může být inspirací.