Podle vzpomínek osmdesátníků zažíváme nejunikátnější rok po 2. světové válce. Koronavirus přitom nezmizel. Prostě jsme si na něj zvykli. Jsme obezřetní, opatrní na sebe a ohleduplní k druhým. Kdo není, dopadne jaksi „techtle-mechtle“. Začíná školní rok. V první půlce srpna, kdy píšu tento sloupek, zřizovatel (MČ Praha 10) ani ředitelé našich škol nemají od Ministerstva školství a zdravotnictví návod, jak postupovat v případě výskytu koronavirového onemocnění. Pokud jde o prevenci, bude se více větrat a spotřebuje se více dezinfekce.
Kde to bude možné, bude jiné rozestavení lavic ve třídě a zmenší se počet učitelů v kabinetech. Nedojde zřejmě na jazykové a výměnné kurzy v zahraničí. Jako předseda Komise výchovně vzdělávací chci zdůraznit, že u distanční výuky uděláme vše proto, aby každé dítě mělo počítač a přístup k internetu. Budou se upřednostňovat věci životně důležité před zbytnými. Situace, kdy velké množství maminek a tatínků jelo z domova na dvě směny – práce a domácí vzdělávání – se bude opakovat jen stěží. Co bude jinak v domovech seniorů, nevíme, ale tam byly zcela běžné zákazy návštěv i v době chřipkové epidemie.
Stojíme zkrátka před mnoha neznámými. Dojde na podzim ke skokovému růstu nezaměstnanosti? Jak bude stát zasahovat do rozpočtu samospráv? (Na jaře se je Babišova vláda pokusila obrat o významné příjmy, pak otočila.) Nevíme. To, co určitě známe, je naše vlastní vůle. Naše vlastní dobrá vůle. Na ní bude záležet mnohé. Na jaře jsme si dokázali, že jsme skvělé společenství, které si umí vzájemně pomáhat. Uchovejme si trpělivost a ochotu pomáhat i na příští měsíce.

Převzato z měsíčníku „Praha 10“, září 2020.

Garantem tohoto článku je Pavel Mareš
tel:+420 721 285 237
email: pavel.mares@vlasta10.cz