DESÍTKA POMÁHÁ: Příběh paní Anny H.

Víte jak sociální pracovníci mohou pomoci v těžkých životních situacích? Co vlastně takový sociální pracovník či pracovnice dělá? Odbor sociální připravil sérii článků v rámci projektu „Zviditelnění sociální práce a osvěta směrem k veřejnosti“. Ten vychází především ze společného setkávání pracovních skupin Komunitního plánování sociálních služeb na Praze 10. Při výkonu sociální práce se setkávají s řadou představ a mýtů jak o sociální práci tak o klientech sociálních služeb. Někteří lidé mohou mít zkreslenou představu o kompetencích a metodách používaných při výkonu sociální práce a také je často zatížena předsudky vůči uživatelům a uživatelkám sociálních služeb nebo osoby nějakým způsobem se odlišující (např. osoby s poruchami zraku, rodiče dětí se zdravotním postižením). Projekt chceme zaměřit na předání informací o sociální práci široké veřejnosti.

Příběh paní Anny H.

Na Odbor sociální, konkrétně na oddělení sociální práce, se obrátila sousedka paní Anny (80). Žijí vedle sebe několik desítek let a pravidelně se navštěvují. Poslední dobou se ale paní Anně velmi rychle zhoršil zdravotní stav, navíc si poranila nohu a teď již nemůže ani opouštět byt. Sousedka jí občas donese nákup, ale je již také pokročilejšího věku a má dost starostí sama se sebou. Paní Anna bohužel nemá žádnou rodinu, která by jí pomohla. Manžel i s jediným synem zahynuli při tragické autonehodě před dvaceti lety. 

Odbor sociální má několik oddělení, která se liší cílovou skupinou, jíž se věnují. Oddělení sociální práce se věnuje osobám nad 18 let. Nejčastějšími klienty jsou senioři, osoby se zdravotním znevýhodněním nebo osoby s duševním onemocněním. Na oddělení se ale může obrátit kdokoliv, kdo potřebuje poradit s problémem v sociální oblasti týkajícím se dospělého člověka. 

Průběh sociálního šetření
Sociální pracovníci po předchozí domluvě a souhlasu navštívili paní Annu v její domácnosti. Na prvním setkání proběhlo sociální šetření, při němž sociální pracovníci zjistili veškeré informace, které jim pomohou společně s paní Annou nastavit co nejlepší služby, aby svou domácnost mohla zvládat. 

Stěhování do domova seniorů není vždy tou nejlepší možností nebo jediným řešením, i když se to tak může zdát. Domovy pro seniory, hlavně v Praze, mají velký počet žádostí, které nemohou v krátkém časeuspokojit, čekací doba na lůžko v takovém zařízení pak může být velmi dlouhá. Existují ale služby, které dokáží zajistit péči na takové úrovni, že člověk může nadále žít ve své domácnosti. 

Po prvním šetření a po dohodě s paní Annou na tom, jak může spolupráce probíhat a jaké služby jí mohou být poskytnuty, zkontaktovali sociální pracovníci její ošetřující lékařku, která paní Anně předepsala domácí zdravotní péči, hrazenou ze zdravotního pojištění. Zdravotní sestřička z domácí zdravotní péče dochází za paní Annou každý den a ošetřuje jí zraněnou nohu. Dalším úkolem, který sociální pracovníci paní Anně pomohli vyřešit, byla péče o domácnost. Protože nemá nikoho blízkého, domluvili pro ni sociální pracovníci pečovatelské služby přes Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10, které jí zajišťuje nákupy, pomoc s hygienou a denně obědy. Aby si paní Anna mohla pečovatelskou službu dovolit, neboť je to služba placená, pomohli sociální pracovníci i s podáním žádosti o příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu na úřadu práce, který rozhoduje o všech nepojistných dávkách. 

Příspěvek na péči je nepojistná sociální dávka pro osoby, které potřebují péči nebo pomoc druhé osoby, z této dávky potom čerpají na úhradu služeb. Příspěvek na mobilitu je určen na úhradu dopravy pro osoby se zdravotním postižením. Náleží osobám, kterým byl přiznán průkaz pro osoby se zdravotním postižením ve stupni ZTP nebo ZTP/P. 

Paní Anna je nyní ve svém bytě zajištěná a domácnost s pomocí služeb a podle potřeby poskytovaného sociálního poradenství ze strany sociálních pracovníků zvládá. Má ale ještě jedno přání, chtěla by dožít ve svém rodném kraji v jižních Čechách. Proto s ní sociální pracovníci nyní vyhledávají vhodný domov pro seniory v místě jejího mládí.  

Převzato z měsíčníku „Praha 10“, červen 2024.