Do parlamentu s entuziasmem i pokorou

„Do Parlamentu se strašně těším. Stejně jako v roce 2018 na radnici“

Jednou z 200 nových poslankyň a poslanců je i Lucie Sedmihradská. V úspěch začala věřit až při sčítání hlasů

Nikdy se nikam ambiciózně nehrnula. Prostě dělala, co považovala za správné, tvrdě pracovala a přijímala nové výzvy. A tak se kariéra Lucie Sedmihradské přesunula z vrcholu v komunální politice do nejvyšších pater politiky celostátní. Docentka ekonomie ve velkém rozhovoru vypráví o své cestě od občanské aktivistky na radnici Prahy 10 a následně do Sněmovny. V jejím vyprávění zcela chybí vzletné fráze, velká gesta i nezdravě sebevědomá prohlášení. V dnešním politickém prostředí nabytém testosteronem její příběh působí tak trochu jako zjevení…

Jak se zrodil nápad na to, že by ses mohla stát poslankyní?

Loni v listopadu mi zavolal David Kašpar, jestli chci kandidovat do Sněmovny, a mně přišlo hodně zajímavé to zkusit. Počítala jsem, že jen podpořím kampaň Starostů do Sněmovny. Že bych byla zvolena, mě v tu chvíli vůbec nenapadlo. Konzultovala jsem to s manželem, ten mě podporoval. Ale opravdu jsme mluvili jen o kandidatuře.

Co následovalo potom?

Pak se začaly sbírat podpisy, 13. ledna 2025 se spustila Podpisovka, předvolební akce Starostů a nezávislých. Spočívala v tom, že prvních šest politiků na každé kandidátce musí nasbírat minimálně 400 nebo 800 podpisů občanů. Přišlo mi, že bez toho kandidatura nemá cenu, což se potvrdilo, protože v Praze nás nakonec získalo dost podpisů asi patnáct.

Jak složité nebo jednoduché bylo podmínku splnit?

Ukázalo se, že nasbírat podpisy na ulici je extrémně složité. A v lednu a únoru, kdy je zima a lidi ven chodí většinou jen v případě nutnosti, je to prakticky nemožné. Takže jsem oslovila staré známé, nové známé… Někdo se jednoduše podepsal, jiný řekl: „jé, to je super“, a přinesl celý arch. Extrémně mi pomohl manžel Milan, který dokázal zajistit přes sto podpisů mezi kamarády a spolupracovníky. A třeba maminka, k mé politické kariéře vždycky zdrženlivá, nasbírala patnáct podpisů. A takhle, snowball metodou, se to nabalovalo. A nakonec to vyšlo.

Pořád jsi „jen kandidovala“?

Přesně tak. Ani v létě mě nenapadlo, že bych mohla být zvolena do Sněmovny. Vzpomínám si, že na konci srpna jsem byla na semináři pro možné budoucí poslance a tam jsem v určité chvíli vypnula, protože jsem si říkala: „Tohle je zbytečně složitý a vůbec se mě to netýká.“ Na druhou stranu musím přiznat, že jsem udělala určitá opatření pro případ, že bych zvolena byla. Například kurz na VŠE, který učím s jedním kolegou napůl, jsem si vzala na první půlku semestr. Tedy před obdobím, kdy noví poslanci začínají pracovat. 

Kdy se to zlomilo, a ty jsi začala věřit, že budeš jednou z nich?

Vlastně až v průběhu sčítání hlasů. Že mám šanci, bylo vidět poté, co jich bylo sečtených deset procent, a my s Julií Smejkalovou už jsme odskočily. (Julie Smejkalová měla na pražské kandidátce STAN vůbec nejvíc preferenčních hlasů, přestože kandidovala až z devátého místa. Lucie byla se 7 959 druhá nejúspěšnější, na kandidátce byla napsaná na šesté pozici – pozn. aut.)

Byla jsi psychicky připravená na to, že budeš zvolená?

Ano, připravila jsem se na obě varianty. Na školení jsme dostali dobrou sadu otázek, které si máš promyslet, než půjdeš na sčítání. Co řekneš, když se dostaneš, když se nedostaneš, co povíš lidem, které přeskočíš… Takže tohle cvičení jsem si pečlivě udělala v sobotu, v den voleb. A odpovědi jsem věděla – i když je po mně tedy nikdo nechtěl (úsměv).

Nemůžu se nezeptat, i když je to strašné klišé: Jaký to byl pocit?

Nebyla to obava, ale prostě radost. Ano, zvolení mi udělalo opravdu velkou radost.

Nemám po ruce žádnou exaktní analýzu, ale subjektivně mi přišlo, že tvoje podpora speciálně na Facebooku byla opravdu velká. Vnímala jsi to stejně?

Ano. Těšilo mě, že třeba sto lidí mi mé příspěvky opravdu systematicky „lajkovalo“, dávali mi hezké komentáře. Doposud mám „hejtů“ strašně málo, jsou to jednotky. Známí mi často napíší něco povzbudivého. Je potřeba to nezakřiknout, ale mám pochopitelně radost.

Vlastní zkušenosti z vrcholové politiky má Renata Chmelová, bývalá senátorka. Konzultovala jsi s ní kandidaturu?

Potkaly jsme se na kampani, kde mě podpořila. Dělaly jsme nějaké video a další věci. Ale zase tolik času nebylo, ona toho má Renata v Diakonii strašně moc. Všichni víme, jak akční je. Poměrně dlouho, celé odpoledne, jsme spolu mluvily až asi tři týdny po volbách. To mi dala dobré tipy. Hodně jsme se bavily hlavně o praktických věcech. Jak si vedla zápisky a podobně.

Zaregistroval jsem, že v průběhu kampaně ses účastnila i televizních debat. Máš pocit, že ti v nich pomohla praxe z Desítky, například zkušenosti z jednání Zastupitelstva?

To byla úplně jiná disciplína. Na Praze 10 se nejostřejší diskuze týkaly rozpočtu, který jsem sestavovala a za nímž jsem si stála. Bylo to velmi konkrétní a měla jsem ohromnou informační výhodu oproti všem ostatním. Televizní debaty jsou složité v tom, že témat je mnohem víc, ty musíš držet stranickou linii, být v souladu s programem, neodchýlit se od priorit… Nejvíc mi pomohla interní příprava s naším týmem ve Starostech a nezávislých.

Vzpomeneš si ještě na první dojmy z toho, když jsi byla zvolena do vedení Prahy 10? Dá se to v něčem srovnat s nynější situací?

Opět do nové práce nepřicházím sama, ale jako součást týmu. Tehdy se utvořil tým úplně nový, teď jsem doplnila ten, který už existoval. Ale princip je stejný. Zase mě čeká spousta nových, zajímavých věcí. Ze školy, kde zkoumám rozpočtový proces obcí, jsem najednou skočila na radnici, a tam jsem ho dělala a žila jím. Také teď se budu podílet na rozhodování, o kterém jsem si zatím jen četla ve vědeckých publikacích. Ale podstatné věci se teprve rozjedou, takže na větší hodnocení je brzy.

Z tvého hlasu je nicméně znát, že se opravdu těšíš…

Jo, já se strašně těším. Stejně jako v tom roce 2018.  

Máš konkrétní cíle, kterých bys ve Sněmovně chtěla dosáhnout?

Mám dva. Chtěla bych, abychom dokázali být opravdu kvalitní a ostrá kontrola neboli watchdog vlády. Máme málo hlasů na to, abychom mohli něčemu vyloženě zabránit, ale chci upozorňovat na to, co je opravdu špatně. To je pro mě hodně důležité. A pak by se mi moc líbilo, kdyby se podařilo jakýmkoliv způsobem zefektivnit projednávání rozpočtu ve Sněmovně.

Už víme, že tvé zvolení do Parlamentu odstartoval telefonát Davida Kašpara. A teď mi pověz, jak došlo k tomu, že jsi v politice. Nebo ještě jinak, jak ses vůbec stala občansky aktivní?

Já jsem úplně náhodou asi v roce 2012 oslovila jednu neziskovou organizaci. To byli kluci, ajťáci, kteří chtěli zpřístupnit elektronicky rozpočty obcí. Měli grant z Fondu Otakara Motejla a poslali mě na setkání příjemců grantů. Tam jsem se seznámila s lidmi z Desítky – Renatou Chmelovou, Olgou Richterovou a Martinem Moravcem. Dali jsme řeč, někam mě pozvali. A tak nějak se to stalo.

Jak se z občanské aktivistky stala radní?  

V určitou chvíli začalo být jasné, že aby se naše aktivity mohly posunout dál, bude se všechno muset „překlopit“ do kandidátky. O tom dominantně vyjednávali Milan Maršálek, Pavel Mareš, Renata Chmelová a Olga Richterová. Mě totálně překecali. V roce 2014 jsem kandidovala na místě, které bylo nevolitelné, do zastupitelstva jsem nastoupila až z pozice náhradnice, s čímž jsem vůbec nepočítala. To jsme ještě byli v opozici. V dalším volebním období už nám voliči dali důvěru do vedení městské části.

Ta souhra okolností, která provází celou tvou politickou kariéru, je až fascinující. Čím si ji vysvětluješ?  

Všeobecné vnímání bych popsala asi takhle: Rozpočet je strašně důležitý, strašně složitý, a je super, když je na tvé straně někdo, kdo tomu rozumí. Aktivismus automaticky přitahuje lidi, které zajímá kultura nebo životní prostředí, zkrátka konkrétně území, v kterém žijí a které chtějí mít hezké. Tu, řekněme ekonomickou dimenzi, dřív nikdo neměl. A navíc, když se bavíme o mých začátcích, tak mluvíme o době, kdy se rozjela Rekonstrukce státu a hospodaření ve státní správě a samosprávě začalo být velkým tématem.  

V Parlamentu tě čeká spousta práce. Nemáš strach, jak budeš všechno budeš stíhat?

Nové pro mě bude hlavně to, že nepůjde moc plánovat. Na vysoké škole mám nějaké úkoly, ty si zařadím na konkrétní čas a v něm je splním. Nepředvídatelnosti je strašně málo. Kdežto teď bude nepředvídatelné úplně všechno, protože nevíš, jak dlouho které jednání bude trvat. Někdy ani to, kdy vůbec proběhne. Tohle mi hodně vadí, protože jsem zvyklá pracovat jinak.

Zvažovala jsi kandidaturu i směrem k rodině?

Určitě. Děti už jsou samostatné, nejmladšímu synovi je skoro šestnáct, dají se takříkajíc řídit po telefonu. A bydlíme pětadvacet minut od Sněmovny. Jinak bych si vůbec netroufla do toho jít. Ale jak to budu zvládat, to samozřejmě nevím. Musím si taky říct, že nespasím svět a dát si hranice, za které nepůjdu.

Ostatně velmi obtížné slaďování pracovního a soukromého života poslankyň a poslanců bylo velkým tématem už v tomto volebním období…

Ano, hlavně pro mimopražské je to šílené. Pořád pendluješ, musíš spát někde na bytě… Já se můžu zdržet, ale domů se vždycky dostanu. Oni plánují, že pojedou domů, a neodjedou. Nejhorší jsou ty nečekané věci, a to mám skoro pocit, že se nedá vyeliminovat. I když se něco změní, pořád bude nepředvídatelnosti moc.

Máš nějaké zásady, kdy nepracuješ?

Nepracovala jsem o víkendu. To už jsem porušila, ale zatím si stále držím volný alespoň jeden víkendový den. A pak se mi daří, že chodím brzy spát, že nepracuji večer.