Paní Aleně je úctyhodných 89 let. Celý svůj profesní život zasvětila vzdělávání mladých lidí jako středoškolská profesorka českého jazyka a dějepisu. I ve svém věku zůstává elegantní a sečtělou dámou, která neztratila nic ze své bystrosti a lásky ke kultuře. Je celoživotní občankou Prahy 10, stále velmi samostatnou a společenskou. Největší výzvou posledních let se pro ni stala samota.

Jako vdova, jejíž vrstevníci a přátelé již zemřeli nebo jim zdravotní stav nedovoluje opouštět domov, se paní Alena ocitla v sociální izolaci. Ačkoliv má milujícího syna, ten žije trvale v zahraničí a svou maminku může navštěvovat v průměru jen jednou za tři měsíce. Dlouhé týdny ticha začaly na dříve tak aktivní ženu doléhat. Paní Alena se ale rozhodla nečekat. Obrátila se na odbor sociální MČ Praha 10, aby zjistila, jaké má možnosti. Nehledala pečovatelku ani pomoc s úklidem, hledala člověka. 

Hledání správného společníka
Sociální pracovnice Prahy 10 paní Alenu okamžitě propojila s dobrovolnickou organizací pomáhající osamělým seniorům. Ještě před hledáním dobrovolníka ji navštívil koordinátor programu, představil službu a poznal její zájmy i povahu, aby pro ni mohl najít co nejvhodnějšího společníka. Organizace garantuje bezpečnost tím, že všichni dobrovolníci jsou pojištění, proškolení a trestně bezúhonní. I proto není hledání toho pravého okamžitý proces – v průměru se čeká dva až tři měsíce. Koordinátoři pečlivě hledají shodu a snaží se vyjít vstříc představám obou stran. Zároveň se zohledňují časové možnosti dobrovolníků, proto za seniory zpravidla docházejí lidé z jejich čtvrti nebo blízkého okolí. 

Když si lidé sednou
Toto pečlivé párování se v případě paní Aleny vyplatilo. Byla pro ni vybrána mladá studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, které chyběli vlastní prarodiče. Aby byl začátek nového vztahu co nejsnazší, proběhlo první setkání za přítomnosti koordinátora. Jeho role byla klíčová – pomohl oběma stranám překonat počáteční ostych. Díky tomuto nenásilnému seznámení proběhlo první setkání v příjemné atmosféře a bez zbytečné trémy.
Spojení humanitně zaměřené studentky a zkušené pedagožky dějepisu zafungovalo perfektně. Návštěvy nyní probíhají pravidelně, zpravidla dvě hodiny týdně. Celá služba je pro seniorku zdarma a studentka ji vykonává ve svém volném čase bez nároku na honorář, z čisté touhy pomáhat.

Čas, na který se obě těší
Jejich společný čas se stal rituálem, na který se obě těší. Když počasí přeje, vyrážejí společně do ulic Prahy 10, dobrovolnice doprovází paní Alenu na nákupy a jsou si vzájemnou oporou při procházkách. Pokud je však počasí sychravé, tráví čas v teple domova poslechem vážné hudby, předčítáním historických románů a diskusemi o literatuře.

Pomoc, která nekončí prvním setkáním
Role koordinátorů přitom prvním setkáním nekončí. Klienty pravidelně kontaktují a zjišťují jejich spokojenost. Senioři se na ně mohou kdykoliv obrátit s dotazy, připomínkami či pochvalami. Klienti zároveň nemusí mít žádné obavy ze situace, kdy by si s vybraným dobrovolníkem navzdory pečlivému výběru „nesedli“. V takovém případě je možné požádat o výměnu dobrovolníka nebo službu kdykoliv ukončit. 

I v případě paní Aleny se z původně formálního dobrovolnického vztahu vyvinulo hluboké přátelství. Její příběh je důkazem, že se vyplatí počkat na toho správného člověka a že ani ve vysokém věku nemusí být člověk sám, pokud se nebojí říct si o pomoc.

 Převzato z měsíčníku „Desítka“ červenec/srpen 2026.