„Chceme hospodařit jako odpovědná rodina“

Veřejnými financemi se zabývá celou svou profesní dráhu. A málokdo jim rozumí víc, vždyť Lucie Sedmihradská má za sebou docenturu a před sebou pravidelně vysokoškoláky, které učí. Jak zvládá praxi v roli radní pro rozpočet?

ptá se: PAVEL MAREŠ

S čím jsi do funkce radní nastupovala a co tě nejvíce překvapilo?

Měla jsem ohromné množství nejrůznějších znalostí a  bohaté zkušenosti výzkumnice a autorky v oblasti veřejných financí. V prvních měsících mi ale doslova vyrazila dech propast mezi tím, co dvacet let učím, a tím, jaké jsou skutečné potřeby ekonomů v  prostředí územní samosprávy. Během dvou let na úřadě jsem využila vše, s čím jsem přišla. Včetně účetnictví – zpětně děkuji Vysoké škole ekonomické v Praze, že jeho studium bylo povinné.

Na radnici jsi přišla z jedné vody načisto?

Ne. Hospodařením Desítky se zabývám už od roku 2013, kdy jsem poprvé připravila „Průvodce občana Prahy 10 návrhem rozpočtu městské části“. Míru udržitelnosti, tedy spíš neudržitelnosti jejího hospodaření, jsem tedy znala. Současně jsme věděli, že změna je možná jen díky velmi nepopulárním rozhodnutím a opatřením. Mezi ty nejzásadnější patřilo zvýšení daně z nemovitých věcí, zvýšení nájmů v obecních bytech a zrušení dotace pro pohotovost v  Poliklinice Malešice. Bylo to těžké, ale nutné. V koalici jsme se na tom dokázali shodnout a zrealizovat to.

Jak si to vysvětluješ?

Klíčové bylo, že i mí kolegové z Rady si uvědomují složitost finanční situace a přistupují k ní se vší vážností a zodpovědností. Je třeba ji řešit okamžitě, tady nemůžeme koukat na politické body.

Opravdu je to tak vážné?

Velmi. Stávající systém financování městských částí počítá s tím, že máme výnosy ze svěřeného majetku, tedy z nájmů nebo z prodeje, a  že jimi kryjeme nejen investice, ale i část běžných výdajů. Do poslední velké vlny privatizace na Praze 10 v letech 2012–2014 činily výnosy z nájmů kolem půl miliardy korun ročně a hospodaření bylo celkově udržitelné. Od roku 2015 jsou ale přibližně o čtvrt miliardy nižší.

Jak ten rozdíl vyrovnat?

Část potřebné sumy kryjí od zmíněného období výnosy z  privatizace bytového fondu a  prodeje dalšího majetku. To je ale špatná metoda a  hlavně – nejde ji praktikovat donekonečna. My se snažíme vrátit k udržitelnému hospodaření, a to jak pomocí velkých opatření, o  kterých jsem již mluvila, tak pomocí desítek dalších změn s  finančními dopady od desítek tisíc korun (výpověď smlouvy na správu elektronické úřední desky, kterou dnes provádí zaměstnanci úřadu v rámci své pracovní náplně), po miliony (uplatnění odpočtu DPH při rekonstrukci Polikliniky Malešice nebo noví dodavatelé a  smlouvy na údržbu zeleně a úklid veřejných prostranství).

Co si v případě městské části představit pod pojmem „udržitelnost“?

To samé, co známe z rodinného hospodaření. Opakující se, běžné příjmy např. ze zaměstnání musí pokrýt výdaje na běžný provoz, tedy jídlo, nájem, dopravu apod. Současně by nám mělo něco zbýt. Z těchto úspor pak můžeme hradit výjimečné výdaje, jako je nákup nové pračky nebo auta.

Zní to logicky, v praxi to je však předpokládám komplikovanější…

Jistě. V našem případě znamená každý výdaj určitou službu pro občany, proto se nemůžeme chovat jen technokraticky, ale je nezbytné při škrtech postupovat velmi citlivě a posuzovat je individuálně. Například dotaci na pohotovost v Poliklinice Malešice jsme zrušili proto, že pohotovost na Desítce poskytuje Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Vzhledem ke svému špičkovému zázemí navíc ve vyšší kvalitě.

Radost ze zrušení služby ale člověk může mít jen těžko. Co ti vlastně udělalo radost?

Třeba rozjetí společného nákupu elektrické energie a zemního plynu pro náš úřad a zřízené organizace na komoditní burze. Při stejné spotřebě budou výdaje na energie v  příštím roce až o 2 miliony korun nižší než letos. Podobných věcí se podařilo spoustu, ale je to běh na hodně dlouhou trať.

A co tě trápí?

Hodně jsem se věnovala udržitelnosti provozu, ale my potřebujeme i investovat. Stav svěřených nemovitostí je buď špatný, nebo ještě horší. Křiklavým příkladem jsou budovy škol a školek. Vypracovali jsme plán oprav, rekonstrukcí a výstavby nových na nadcházejících deset let a předpokládané náklady jsou 1,7 miliardy korun! Příští rok chceme opravit (a  následně pronajmout) asi 180 volných bytů, což bude stát téměř 100 milionů. A tak dále. Je to doslova každodenní boj. Ale zároveň velká výzva a baví mě to.

Převzato z Vlastních novin